> Historie > Nový kostel

Poutní chrám Narození P. Marie.

NOVÝ KOSTEL

Dějiny nového poutního chrámu

Šternberskou vrchnost na lukovském panství vystřídal v roce 1497 kališnický rod pánů z Kunštátu. Ludmila ze Šternberka vložila do zemských desek hrad Lukov s panstvím Vilému Kunovi z Kunštátu roku 1516, po němž je převzal Jan Kuna z Kunštátu. Avšak již v roce 1548 Jan Kuna zapsal celý majetek sirotkům po Zikmundovi Nekešovi z Landeka (+ 1547 v Kuřimi), Janovi a Přemkovi. Poslední Nekeš na Lukově, Václav, byl sice třikrát ženat, ale nezanechal potomků. Zemřel v roce 1607.

Dědičkou hradu Lukova a celého lukovského panství se stala Václavova neteř Lukrecie Nekešova z Landeka. O Lukrecii, která měla zásadní historický vliv na stavbu nového kostela ve Štípě, a o jejím nelehkém životním osudu napsal na základě archivního bádání obsáhlé pojednání významný katolický historik ThDr. Bohumil Zlámal v roce 1977, z něhož vyjímám alespoň základní informace: Nedlouho před rokem 1587, kdy se v Čechách provdávala Polyxena z Pernštejna za Viléma z Rožmberka, zemřela na moravském zámku Vsetíně první manželka Zikmunda Nekše z Landeka, paní Mandalena Muchkovna z Bukova a zanechala jedinou dceru Lukrecii, narozenou roku 1583 nebo 1584. Její otec, Zikmund Nekeš, býval truksasem, tj. číšníkem na císařském dvoře. Nekeš se oženil podruhé s Annou z Kunštátu, ale zemřel již roku 1591. Anna se pak provdala za Václava Tetoura z Tetova. Osiřelé děvčátko Lukrecie bylo vychováváno nejspíše v domácnosti otcova bratra, tedy svého strýce a nepochybně i poručníka Václava Nekše z Landeka na hradě Lukově. Václav Nekeš byl třikrát ženat, ale největší vliv na malou Lukrecii měla jeho první manželka Barbora Podstatská z Prusinovic, která mu přinesla věnem statky: Rymice, Všetuly a Žopy u Holešova. Avšak více než hmotné zboží vážilo pro malou Lukrecii Barbořino katolické přesvědčení a vychovatelská moudrost, pod vedením jezuitů z Olomouce, kteří ji obrátili před rokem 1598 na katolickou víru. Jim také v poslední vůli z roku 1599 odkázala jejich olomouckému kostelu všechny své skvosty: náušnice, náramky, náhrdelníky a prsteny v hodnotě čtyř set zlatých tolarů. Václav Nekeš k tomu přidal dalších 300 tolarů. A právě v této konvertitce nalezla dospívající Lukrecie živý vzor katolického života a štědrosti pro svůj život. Poněvadž ani Václav Nekeš nezanechal děti, připadla obě panství - Vsetín i Lukov - jediné zbývající dědičce Lukrecii. O její ruku se brzy přihlásili dva urození nápadníci, Albrecht ze Šlejnic a Vilém z Vřesovic na Podsedici, kteří ukazovali i přímluvné listy císaře, ale nepochodili. Snad pro Lukreciino mládí nebo její slabé zdraví. Teprve v roce 1599, když jí bylo necelých 17 let, provdali ji její poručníci, a to ne příliš šťastně za nekatolíka Arkleba z Víckova na Prusinovicích. Ženichovi bylo jednou tolik let co nevěstě, a byl již dvojnásobným vdovcem. Při tehdejší náboženské snášenlivosti na Moravě však různost vyznání mezi sousedy nebyla na překážku přátelství. Nesnadnější to však bylo v manželství. Arkleb byl považován za ochránce luteránů a ještě roku 1601 postavil svým souvěrcům v Prusinovicích u kostela sv. Kateřiny novou věž. A doubravnický utrakvistický děkan Tobiáš Zázvorka Lipenský mu věnoval roku 1606 svůj kancionál "Písně chval Božských". Lukrecie se pokusila o přestup svého manžela na katolickou víru. Pomáhali jí v tom nejen jezuité, ale i slavný moravský rodový dějepisec Bartoloměj Paprotský z Glogol. Ve svém "Zrcadle slavného markrabství Moravského" z roku 1593 popsal i nekešovský rod. Lukrecii věnoval v roce 1607 svůj spisek "Rozmlouvání kolátora s farářem", v něž dokazoval přednosti katolické víry před podobojí a také připomněl, že starobylý rod z Víckova dal Moravské zemi znamenitého biskupa Viléma Prusinovského z Víckova. Přes tuto pomoc se nepodařilo Lukrecii přivést manžela ke stejnému vyznání. Arkleb zemřel již po osmiletém manželství v roce 1608, aniž by měl z trojího manželství nějaké děti. Rok před tím byl však ze života odvolán i bezdětný strýc Lukrecie, Václav Nekeš na Lukově,dobrý hospodář, který k panství přikoupil ještě Přílepy, a byl roku 1604 povýšen do panského stavu. Tak se stala Lukrecie velmi bohatou dědičkou, jakých bylo na Moravě málo. Patřilo jí 46 vesnic a čtyři městečka.

Olomoučtí jezuité, na jejichž univerzitě studoval filozofii Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna a před rokem 1607 přestoupil na katolictví, a kteří působili na Valašsku jako misionáři, domluvili, jak se zdá, druhý sňatek Lukrecie Nekešovny na Lukově. (Nejspíše to byl páter Vít Pachta.) S tímto rozeným vojákem, pozdějším vévodou Frýdlantským a nejvyšším velitelem císařského vojska. Když byli roku 1608 oddáni asi ve štípském kostele, bylo Lukrecii nejvýš 26 let a Valdštejnovi 25 let. Bylo to manželství šťastné, přes to, že dětí neměli. Lukrecie měla zjemňující vliv na násilného chotě, který pro své bijáctví byl kdysi vyloučen z gymnázia ve slezském Golbberku i z Akademie v bavorském Altdorfu.
Jak ji měl Albrecht rád patrno z toho, že její tělesné pozůstatky dal roku 1625 převézt ze Štípy do Valtic u Jičína a tak splnil všechna její přání, především stavbu kláštera s kostelem, na kterou odkázala velké peníze. Který řád si přála ve Štípě mít, zůstalo nerozhodnuto, neboť o katolické kněze, světské i řeholní, byla tehdy veliká nouze.

Lukrecie neměla pevného zdraví. Jakoby se i na ní projevoval neblahý osud rodů Nekšů, který rychle vymíral. To ji činilo vážnou. Tušení, ba jistota, když neměla dětí, že s ní vymře kdysi významný rod Nekšů z Landeka, vedlo ji k zamyšlení nad únikem všeho pozemského a k starostem o spásu duše. Již od počátku roku 1613 ji připravovali otcové Tovaryšstva Ježíšova na zbožnou smrt, která ji zastihla na vsetínském zámku příštího roku. Její tělo bylo uloženo do cínové rakve a opatřeno nápisem: Léta Páně 1614, dne 23. marcí v Květnou neděli ráno o 7. hodině urozená paní, paní Lukrecie Valdštejnská, rozená Nekšová z Landeku na Vsetíně, hradě Lukově, v Rymicích a v Miloticích, na Vsetíně v zámku Kristu Pánu život svůj dokonala a v místě tomto radostného zmrtvýchvzkříšení očekává, jejížto duši Pán Bůh rač milostiv býti.

Vystrojili jí slavný pohřeb a pochovali do rodinné hrobky v gotickém kostelíku ve Štípě, který kdysi zbudovali páni ze Šternberka na Lukově.

Lukrecie před svou smrtí zavázala svého manžela, aby ve Štípě vybudoval velký kostel a přenesl do něho sošku Panny Marie Štípské a při novém kostele aby nechal postavit také klášter. Toto všechno se mělo stát proto, aby se rozšířila mariánská úcta, skrze niž by lidé znovu nacházeli cestu zpět do katolické církve. Tato poslední členka význačného katolického rodu Nekešů ve své poslední vůli stanovila, že na zaplacení těchto nových objektů odkazuje Albrechtovi z Valdštejna celý svůj velký majetek.

Albrecht chtěl okamžitě vyplnit přání své zesnulé choti a již v roce 1615 dává navážet potřebný stavební materiál, povolal z Itálie stavitele, kameníky a umělce a již za rok (1616) byl posvěcen základní kámen nového štípského kostela. Současně se stavbou kostela začala také stavba kláštera po obou stranách svatyně. Mezitím se Valdštejn obrátil na okolní řády, který z nich by byl ochoten převzít nový klášter ve Štípě. Františkáni z Uherského Hradiště, stejně jako jezuité z Olomouce Valdštejnovu nabídku odmítli. Nakonec ji přijali členové kartuziánského řádu z Dolan u Olomouce (klášter"Údolí Josafat"). Ve farní kronice ve Fryštáku je opis fundační listiny z 1. května 1617, která je vydána na hradě Lukově a je potvrzena 23. června 1618 olomouckým biskupem kardinálem Františkem Dietrichštejnem. Tento úřední doklad zabezpečil všechna práva i povinnosti kartuziánů ve Štípě. Již na sklonku roku 1616 byl zde ustanoven první kartuziánský převor P. Petr Fišer, který měl na starosti stavbu kostela i kláštera. Dne 17. listopadu 1618 přijeli do Štípy další tři kartuziánští řeholníci: P. Matěj Mittner, P. Petr Ediger a P. Bruno Tesař, rodák z Modřic u Brna.

Od roku 1616 do roku 1620 se na stavbě kostela i kláštera pilně pracovalo. Do Štípy bylo povoláno přes sto kameníků a zedníků z Itálie. Hrabě Valdštejn nešetřil ani práce, ani výloh. Stavební práce však byly přerušeny vypuknutím povstání proti králi Ferdinandovi II. na Moravě v roce 1620. Morava se tak připojila k českému povstání, které začalo už v roce 1618, kdy začala třicetiletá válka.

Na Moravě už nebylo bezpečno. Lukovské panství bylo daleko od Valdštejnova sídla v českém Jičíně. Proto Valdštejn lukovské panství v červnu 1623 prodal, odstěhoval se do Jičína a tam také přenesl i štípskou kartuziánskou fundaci. Rozhodl se, že místo ve Štípě vybuduje kartuziánský klášter a kostel v Čechách. Oboje vybudoval. Jsou to ony známé Valdice u Jičína. V tamní kostelní kryptě je také Valdštejn pohřben (byl zavražděn v Chebu 25. 2. 1634) i se svou manželkou Lukrecií, lukovskou paní. Za zmínku stojí uvést, že klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie stojí uprostřed kartuziánského kláštera, byl po roce 1857 upraven jako státní věznice. Toto Valdštejnovo rozhodnutí se stalo pro Štípu osudným. V té době byl již kostel vystavěn po klenbu a zdivo kláštera mělo položeny trámy pro strop. Další budování ustalo a tak nedostavěné objekty se tyčily k nebesům neuvěřitelných 124 let.

Severní strana plánovaného kláštera byla brzy po přerušení stavby kostela zcela rozebrána, zůstaly jen základy. Ještě v minulém století bylo možno vidět, kde se stavba nacházela, protože tráva zde nedosahovala takové výšky jako všude jinde. Ze zbytků klášterních zdí jižně od kostela byla v roce 1760 postavena farní budova se vchodem od západní strany, která byla roku 1822 nákladem hraběte Josefa Jana Seilerna zvýšena o jedno patro a rozšířena tak, že byla spojena s kostelem. Záměrem bylo dosazení redemptoristů do kláštera, ke kterému však nikdy nedošlo.

Pod záminkou politického spiknutí byli v únoru 1620 ze Štípy odvlečeni i tři kartuziánští mniši do Olomouce, kde byli uvrženi do žaláře. Jaké bylo asi jejich překvapení, když se zde setkali s přítelem, holešovským farářem Janem Sarkandrem, který tam byl mučen na skřipci.

Ve válečných letech byly Štípa i Fryšták vypleněny povstaleckými Valachy (1621, 1623). V letech 1631 až 1710 vlastnili lukovský hrad Minkvicové z Minkvicburku. Poslední z nich, Jan Fridrich III. (+ 1727), se snažil až do poslední chvíle udržet na hradě. Nepovedlo se mu to a musel panství prodat. Od něho přešlo v držení vlivného rodu hrabat Rottalů na Holešově (1710). Rottalové drželi Lukov sice jen do roku 1724, kdy jej prodali Janu Fridrichovi, svobodnému pánu Seilernovi, ale pro rozkvět Štípy měli rozhodující vliv jako budovatelé a mecenáši poutních míst Hostýna a Štípy.

V roce 1743 zbožná paní Antonie, ovdovělá hraběnka z Rottalů, která byla i se svým manželem Josefem velkou ctitelkou Panny Marie Štípské, zanechala 2000 zlatých na rozšíření starého kostelíku ve Štípě. Tehdejší farář ve Fryštáku P. Jan Karel Straka, pod jehož správu štípská kolatura náležela, uznal za dobré, aby tento finanční odkaz byl použit na dostavbu kostela nového. Jeho nástupce, P. Jan Šubrt, fryštacký děkan, svým jměním a za pomocí dobrodinců a ctitelů Panny Marie rozmnožil tento odkaz v takovou hotovost, že během 18 let mohl být rozestavěný štípský kostel zaklenut, opatřen věží a střechou a krásná barokní stavba mohla být dokončena. Nový chrám byl benedikován holešovským děkanem P. Jindřichem Krausem 29. září 1762 a o tři roky později, 7. července 1765 jej slavnostně posvětil olomoucký světící biskup Jan Karel hrabě Scherffenberg. Již předtím, 30. září 1764 byla přenesena zázračná soška Panny Marie Štípské ze starého štípského kostela do nového. Této velkolepé slavnosti předsedal olomoucký generální vikář Leopold hrabě Podstatský, který sloužil při této příležitosti slavnou bohoslužbu. Milostnou sošku přenášeli za asistence čtyřiceti kněží čtyři děkani, P. Rudolf Drahanovský, rytíř z Pencinu, děkan uherskobrodský, P. Jindřich Alois Kraus, děkan holešovský, P. Karel Bezruč, děkan kralický, a P. Jan Maťátko, děkan vizovický. Slavnosti se zúčastnilo 35 tisíc věřících z celé Moravy i ze Slovenska. Kronikář uvádí, že při přenášení milostné sošky mohli poutníci vidět zvláštní úkaz na obloze: vedle slunce byly dvě jasně svítící hvězdy. Mnozí z očitých svědků tento hodinový úkaz na obloze slavnostně potvrdili svým podpisem na pergamenové listině 28. května 1799.


Z knihy J. Pala, Štípa - Mariánské poutní místo

© 2006–2015 Římskokatolická farnost Štípa 
správce stránek: Tomáš Bobál